Umění, hovorově také někdy kumšt, je ve zkratce lidská kulturníčinnost. Je na něj možno nazírat individuálně či sociálně.
Z hlediska individuálního je základním kritériem umění (umělecké hodnoty) jeho estetický účinek. Estetický účinek je však závislý na dosavadní osobní zkušenosti a je tedy individuální. Z tohoto hlediska není možné požadovat, aby ostatní považovali za umění totéž, co my sami.
Z hlediska sociálního je umění (umělecký proces) nezbytným nástrojem k tvorbě nových či k inovaci dosavadních znaků, k ověřování jejich účinnosti (umělec (kumštýř) ji ověřuje napřed na sobě, dále na svých vnímatelích) a posléze ke vzájemné dohodě o jejich významu (zde se uplatňuje prosazování jednotlivých osobních účinků). Původně umělecký znak tak po jisté době přechází do znakového systému se svým obecně sdíleným a opakovatelně vyvolavatelným významem a posiluje tak užívaný komunikační systém. Z tohoto hlediska platí, že každý znak byl původně metaforou, v němž nový znak nějakým způsobem inovoval vztahy ke znakům na něj návazným.
Abychom umělecký (metaforický) účinek dokázali rozpoznat, musíme se vědomě nebo nevědomky naučit dosavadním znakovým systémům, vůči nimž se umělecký znak vymezuje. K porozumění umění je tedy nezbytná výchova k umění.
Kromě tohoto sémantického popisu umění je možné je dále popisovat a třídit např. z hlediska uměleckých systémů (hudba, výtvarné umění, ty dále na malířství, sochařství), uměleckých slohů, stylů a směrů (gotika, baroko, impresionismus, kubismus), hlediska smyslů, na něž působí, z hlediska sociálních skupin, v nichž jsou účinné, apod.
